na peróně stát za
časného rána

vydat se na
cestu do
neznáma

na cestu za
poznáním

na cestu za
setkáním

velká města
cizí státy

zapomenutá nádraží

to vše
v duši se
odráží

Měsíc

Byl hluboký a matný měsíc,
jenž chvějně plynul v cisternách,
když slabý bezejmenný vítr
lyrami korun kradmo táh.

Šel někdo plání, v černé vodě
zář mou zřel hasnout sinavě…
Snad vzpomene si na ten večer…
Ach, kdy… a v které dálavě…

Podmořské pralesy se ani nezachvěly

Podmořské pralesy se ani nezachvěly,
po cestách neschůdných jen táhlý bloudil vzdech,
z měst zatopených zvony slabě vodou zněly:
vše ve tmách zíralo na zaslíbený břeh.

Lilie klekaly v své nezprzněné běli,
půlnoční modlitbu v svých rozmočených rtech,
a černí delfíni, již na návrších bděli,
při ohních zmírali v svých němých bolestech.

Až teprv pozdě k ránu, nad břehy když vyšel
za zpěvu zástupů, za slávy korouhví,
stříbrné pralesy jsem ze sna klekat slyšel

v dalekých vodách moře, v mysech Tajemství…
A v sadech korálů, jež slabě zrůžověly,
se černé stíny nedočkavě tísnily a chvěly…

Dva hlasy

Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli
dva smutné dvorce na samotách propadlých
dva hlasy se tam o cos hádaly a přely
při rudých stínech pochodní za vodou vzdálených.

Byl prvý hluboký a stále chtěl své ano,
a druhý bázlivý a stále chtěl své ne,
až zmlkly najednou, když blízko bylo ráno,
a měsíc vyšel na chvilku nad vody vzdálené.

Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli
dva smutné dvorce na samotách propadlých…
Dva hlasy se v nich dlouho mezi sebou přely,
až hlas, jenž prosil, zaúpěl a náhle ztich,

a hlas, jenž chtěl své ano, zhluboka si vzdych.

Záhada

Ač pozdě v noci na náměstí, ušlí, dorazili
tři poutníci přec navzájem se mlčky pozdravili.

A z náměstí do úzkých ulic spěšně vybíhali,
a víc, než dneska přijde-li, si ptát se netroufali.

A k ránu ani tázavě na sebe nepohlédli,
když ještě nepřišel, a nad střechami hvězdy bledly…

A slíbivše jen dáti o tom zprávu v rodných krajích,
zas rozešli se na Sever a na Západ a na Jih…

Chci to slyšet

Na dně každé písně,
i té nejsmutnější,
na dně každé sklenky
něco tiše cinká.

Někdy víc
a jindy jenom málo.

Chci to slyšet.
Bůhví co mne nutí,
ale musím čekat na cinknutí,
jinak by se moje srdce bálo.

(Co zbylo z anděla)

Přípitek

Ještě si přiťukneme
a vypijem to tiše.
Nikomu nepovíme,
co víno o nás zná.

A spadne hvězda.
Tenká jako plíšek.
A voda blízko mostů
bude stříbrná.

(Smuténka)

Chvíle

Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá.

(Smuténka)

Potom

Potom je pusto, ticho, vyryto
i s kořeny
a na prach vypáleno.

Kdo jiný o tom ví?

Hromada sněhu na náměstí
a možná lvi.

(Smuténka)

Naděje s bukovými křídly

Novému ránu rožněm svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře

někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového

Veselé Vánoce a šťastný rok 2010 přejí Markéta, David a Theo

Na letošní 44. ročník Marci po dvou letech opět zavítala, tentokrát však ne již jako brigádník-pokladník, ale jako divák-batůžkář (samozřejmě společně s Davidem). Po příjezdu do Varů vyzvedli vyhrané festival pasy a užili si deště při stavění stanu ve stanovém městečku.

A druhý den sluníčko svítilo až pálilo, lidí bylo všude plno až moc, fronty se zdály být dlouhé až nekonečné. A celodenní čekání na to, jestli se dostanou do sálu na film (lístky nebyly), nesmírně únavné. Ukázalo se, že obvyklé strategie nefungují, a tak bylo třeba čekat na film dobré dvě hodiny před jeho začátkem.

A po všem to čekání se nakonec dostali na 1 + 3 filmy (na ty tři měli lístek).

Prvním (a jediným nedělním) filmem byl Sedmý kruh (A hetedik kör), který režíroval maďarský režisér Árpád Sopsits. Film to nebyl špatný, ale bylo tam pár nedovysvětlených věcí (jaký vztah měl kněz k Sebestyénovi aj.), které jeho kvalitu poněkud snižují. Jinak to byla zajímavá sonda do duší dospívajících dětí a do toho, co jsou pod vlivem svého vrstevníka schopni udělat.

Druhý film s názvem Goodbye Solo vyprávěl příběh taxikáře, který se začne zajímat o osud sedmdesátiletého muže, který si ho najal s tím, že ho dva týdny odveze na horu Blowing Rock. První půlka filmu byla poměrně zajímavá, avšak s přibývajícími minutami začal být film delší a nudnější, protože se opakovaly podobné situace a nezdálo se, že by se nějak dál vyjíjel, jen pomalu spěl k očekávanému konci. Film režíroval Ramin Bahrani a vznikl v USA.

Třetím filmovým zážitkem byl thaj-wanský pohled  Tam, kde jsme ještě nikdy nebyli (Dai wo qu yuan fang) režiséra Fu Tien-Yu. Barevný pohled na svět očima barvoslepé dívky, která je pozorovatelkou dění kolem sebe, a která se nakonec upne k příběhu, který slyšela od svého bratrance. K příběhu o ostrově, kde žijí jen barvoslepí. Zajímavý film, který však v poslední třetině poněkud ustrnul v tempu a ve vyprávění a který ve své poslední čtvrtině působil dojmem, že už už skončí.

Čtvrtý, argentinský film, režíroval Sergio Martín Mazza a podle názvu Kohoutí zápasy (Gallero) se dál být nejakčnější. Příběh dvou osamělých lidí, kteří se náhodou potkali a našli v sobě zalíbení byl však vyprávěn v tempu nesmírně pomalém. Ale i přesto stál za zhlédnutí, protože svým způsobem ukázal (byť to nebyl dokument) život lidí v nehostinné krajině argentinského venkova.

Po posledním filmu se sluníčko rozhodlo Marci a Davidovi zpříjemnit úprk na vlak (autobusy byly nesehnatelné), kterým zakončili pobyt ve Varech filmových.

„Tak co, půjdeš?“

„Ne, nemůžu, promiň.“

„Nic se nestalo.“ Zklamaně odcházel.

Kráčel setmělou ulicí. Nikde nebylo ani živáčka. Šel sám a přemýšlel. Nad vším a nad ničím. Rád a často se takhle procházel. Málokdy se stalo, že by někoho potkal. A když už někdy někoho potkal, nevšímal si ho. Proč taky. Večerní ticho rušily jen jeho kroky. Lampa osvětlující uličku, kterou právě šel, tvořila strašidelné stíny. Najednou vzduch prořízl ostrý hvizd. Zastavil se a naslouchal. Slyšel jen svůj dech. Myslel si, že se mu to jen zdálo, přesto v něm začal klíčit strach. Došel až na konec ulice a zastavil se. Najednou se opět ozval hvizd – tentokrát těsně za ním. S leknutím se otočil. Za ním stál malý rozcuchaný kluk, v ruce držel píšťalku a smál se.

„Lek se, lek se!“ Oči mu radostí zářily.

„Kde ses tu vzal?“

„Sledoval sem tě.“

„To ty si pískal, když sem byl pod lampou?“

„Hmm…“

„Co dělá takový malý kluk jako ty takhle pozdě sám venku?“

„Nejsem malý, sem největší ze třídy. A nejsem sám. Sem tu s tebou.“

„Promiň. Nevěděl sem to. Jak se menuješ?“

„A jak ty?“

„Marek.“

„Já sem Petr.“

„Ahoj, Petře.“

„Kde bydlíš?“

„Tady kousek,“ řekl a ukázal za roh.

„Tak to sme skoro sousedi. My sme se včera přistěhovali, víš. Nikoho tu neznam.“

„Ale znáš.“

„Koho?“

„Mě.“

„No, jo, máš pravdu. Už musím jít. Ahoj, Marku.“ Petr ocházel a vesele si pískal.

„Ahoj, Petře.“ Díval se za ním, dokud ho nepohltila tma…

Pomalu otevířáš dveře držící na zrezivělých pantech jen silou vůle. Vrzají. Vstupuješ do místnosti. Průvan vzniklý tvým příchodem ti zhasl svíčku. Vítr se v tu chvíli mocně opřel do okna. Ztrouchnivělý rám nápor nevydržel. Sklo se s řinkotem řítí k zemi. Otevřeným oknem bez záclon sem dopadá slabé měsíční světlo. Stačí pouze na zviditelnění několika předmětů ležících na parapetu a rohu skříně. Má vylomené dveře. Nic v ní není. Je vyschlá, prohnutá a rozpraskaná. Kdysi měla barvu přírodního dřeva. Ještě teď jsou rozeznat některé ornamenty mizící pod nánosy prachu a špíny.

Tvé oči si pomalu zvykají na tmu. Rozeznáváš další předměty nacházející se v místnosti. Téměř uprostřed leží povalená židle. Jiná tu není. Už dávno ztratila svůj lesk a krásu. Je rozvrzaná. naproti skříni rozeznáváš obrysy postele. Pokrývka samá díra. Polštář je nahrazen starým kabátem. Z matrace čouhají péra. Čelo se dá pouze tušit. Měsíční světlo nestačí na jeho osvětlení. Tvůj orlí zrak již zvyklý na tmu ji nemůže proniknout. Umyvadlo v rohu hned u dveří tma milosrdně kryje. Alespoň nevidíš jeho zašlost a ušmudlanost. Chceš si umýt ruce. Voda neteče. Kohoutek je ulepený. Ze zrcadla zbyly pouze střepy. Stůl stojí u paty postele. Leží na něm spousta prachu, zmuchlaných papírů, pero a nůž.

Na zemi se povaluje spousta věcí – od papírků přes oblečení až po všelijaké šroubky, matičky, strojky, prázdné lahve a zbytky jídla. Na něm si v klidu pochutnávají krysy. Na rozpraskaných, našedlých, plesnivých a flekatých stěnách bez jediného obrazu tvoří své umělecká díla, své obrazy, mlčenliví, ale pracovití obyvatelé této místnosti – pavouci a brouci. V rohu u okna si své sídlo zřídil pavouk křižák. V tuto chvíli pečlivě omotává mouchu. Odpoledne sedla do jeho sítě.

Slyšíš jen svůj vlastní dech, pískot a pobíhání krys, škrábání a skučení větru. Teprve po chvíli si uvědomuješ nejen přítomnost svou, krys, pavouků a všelijaké jiné havěti. Slyšíš dech někoho druhého. Je tu s tebou ještě někdo. Nikoho nevidíš. Pokoušíš se rozsvítit svíčku. Nedaří se ti to.

Napínáš zrak. Nemůžeš proniknout tmou. Dostáváš strach. Jdeš pomalu k oknu. Pořád se snažíš zapálit svíčku. O něco zakopáváš. Padáš. Ztratil jsi svíčku. Šmátráš kolem sebe. Sáhls do něčeho lepkavého. Máš ji. Rozsvítils ji. Rozhlížíš se kolem sebe. Nic. Nikdo. Přesto cítíš jeho přítomnost.

Začíná pršet. Kapky deště dopadají na parapet. Uklidňují tě. Svíčka opět zhasla. Došly ti sirky. Stojíš ve tmě uprostřed pokoje. Zády ke dveřím. Stojíš a čekáš. Krysy najednou zmizely. Pavouci zalezli do nejtemnějších koutů. Cítíš na svém zápěstí ledový dotek. Slyšíš čísi dech. Po čele ti stéká studený pot. Třeseš se zimou. Vítr si pohrává s tvými vlasy. Dýchá ti do ucha. Objímá tvé ruce i tvé tělo. Přistupuješ k oknu. Zavířáš ho. Pomalu odcházíš…