Hledat

PF 2012

Krásné Vánoce
a úspešný rok 2012
přeje
Markéta a David

na peróně stát za
časného rána

vydat se na
cestu do
neznáma

na cestu za
poznáním

na cestu za
setkáním

velká města
cizí státy

zapomenutá nádraží

to vše
v duši se
odráží

Nedělní chvilka poezie: Hermor Lilia

Hermor Lilia je básnický pseudonym Františka Bíbla (*13. 11. 1880 – †26. 6. 1932). Znám je též jako překladatel (některé překlady vydával pod pseudonymem Jan Hartl). Ukázková báseň vyšla ve výboru Osamělý chodec. Původně je ze sbírky Stíny.

Měsíc

Byl hluboký a matný měsíc,
jenž chvějně plynul v cisternách,
když slabý bezejmenný vítr
lyrami korun kradmo táh.

Šel někdo plání, v černé vodě
zář mou zřel hasnout sinavě…
Snad vzpomene si na ten večer…
Ach, kdy… a v které dálavě…

PF 2011

Ať Vám v roce 2011 vane jen příznivý vítr.

Markéta, David a Theo

PF 2011

Nedělní chvilka poezie: Karel Hlaváček

Poezie Karla Hlaváčka (1874-1898), představitele české dekadence a symbolismu, básníka a výtvarníka, je protkaná motivy hudebních nástrojů, snových krajin, zádumčivých nálad, melancholie, tajemna a neurčitosti přecházející v znepokojení. Uvedené motivy jsou nejvíce zastoupeny ve sbírce Pozdě k ránu (1896), z níž jsou vybrány i následující básně.

Podmořské pralesy se ani nezachvěly

Podmořské pralesy se ani nezachvěly,
po cestách neschůdných jen táhlý bloudil vzdech,
z měst zatopených zvony slabě vodou zněly:
vše ve tmách zíralo na zaslíbený břeh.

Lilie klekaly v své nezprzněné běli,
půlnoční modlitbu v svých rozmočených rtech,
a černí delfíni, již na návrších bděli,
při ohních zmírali v svých němých bolestech.

Až teprv pozdě k ránu, nad břehy když vyšel
za zpěvu zástupů, za slávy korouhví,
stříbrné pralesy jsem ze sna klekat slyšel

v dalekých vodách moře, v mysech Tajemství…
A v sadech korálů, jež slabě zrůžověly,
se černé stíny nedočkavě tísnily a chvěly…

Dva hlasy

Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli
dva smutné dvorce na samotách propadlých
dva hlasy se tam o cos hádaly a přely
při rudých stínech pochodní za vodou vzdálených.

Byl prvý hluboký a stále chtěl své ano,
a druhý bázlivý a stále chtěl své ne,
až zmlkly najednou, když blízko bylo ráno,
a měsíc vyšel na chvilku nad vody vzdálené.

Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli
dva smutné dvorce na samotách propadlých…
Dva hlasy se v nich dlouho mezi sebou přely,
až hlas, jenž prosil, zaúpěl a náhle ztich,

a hlas, jenž chtěl své ano, zhluboka si vzdych.

Záhada

Ač pozdě v noci na náměstí, ušlí, dorazili
tři poutníci přec navzájem se mlčky pozdravili.

A z náměstí do úzkých ulic spěšně vybíhali,
a víc, než dneska přijde-li, si ptát se netroufali.

A k ránu ani tázavě na sebe nepohlédli,
když ještě nepřišel, a nad střechami hvězdy bledly…

A slíbivše jen dáti o tom zprávu v rodných krajích,
zas rozešli se na Sever a na Západ a na Jih

Nedělní chvilka poezie: básně Jana Skácela

Jan Skácel (1922-1989) – český básník, literární redaktor, autor knih pro děti, próz, ale také uvaděč v kině, betonář či opravář traktorů. Po válce vystudoval filozofickou fakultu v Brně a působil jako kulturní redaktor. V osobité poetice usiloval o hutnou konkrétnost projevu. Přirozené hodnoty domova i jazyka stavěl do protikladu k modernímu světu. Od šedesátých let nesměl kvůli svým nekonformním politickým postojům publikovat. Vydal např. sbírky Co zbylo z anděla, Hodina mezi psem a vlkem, Smuténka či Uspávanky.

Chci to slyšet

Na dně každé písně,
i té nejsmutnější,
na dně každé sklenky
něco tiše cinká.

Někdy víc
a jindy jenom málo.

Chci to slyšet.
Bůhví co mne nutí,
ale musím čekat na cinknutí,
jinak by se moje srdce bálo.

(Co zbylo z anděla)

Přípitek

Ještě si přiťukneme
a vypijem to tiše.
Nikomu nepovíme,
co víno o nás zná.

A spadne hvězda.
Tenká jako plíšek.
A voda blízko mostů
bude stříbrná.

(Smuténka)

Chvíle

Za žádnou pravdu na světě.
Ale jestli chceš,
za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá.

(Smuténka)

Potom

Potom je pusto, ticho, vyryto
i s kořeny
a na prach vypáleno.

Kdo jiný o tom ví?

Hromada sněhu na náměstí
a možná lvi.

(Smuténka)

Naděje s bukovými křídly

Novému ránu rožněm svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře

někdy se anděl na nás hněvá
anděla máme každý svého
a naděje má z buku křídla
a srdce z dřeva lipového