Hledat

Já, Theo

Já, Theo Rangifer Sob Plyšový (nemíním vás zatěžovat všemi svými neexistujícími tituly), jemuž kdysi – a není tomu tak dávno – přátelé, příbuzní a druhové říkali prostě a jednoduše „sob“ nebo „cariboo“ nebo přinejmenším „renne“, se zde nechystám vypisovat tu divnou historii svého života. Nezačnu nejrannějším dětstvím a nebudu pokračovat krok za krokem…
(Na motiv románu Já, Claudius)

Jmenuji se Theo a jsem sob. Plyšový sob. Od svých neplyšových příbuzných (rozumějte – živých sobů), se téměř neliším. Mám totiž vše, co každý sob potřebuje. Nevěříte? Tak já vás přesvědčím:

Za devatero horami, sedmero moři a třemi řekami v místě, kde před dávnými časy nejhlubší byl les, v zemi, která se Švédsko nazývá, leží obrovské město. To město má vlastní vlakové nádraží. V budově nádraží je malinký obchůdek, ve kterém je spousta rozličných věcí.

Lidé, kteří do obchůdku zavítají, chvíli nevěřícně zírají a pak nerozhodně vybírají. Někteří odcházejí s prázdnýma rukama, jiní si koupí obrázek města, který je buď na pohlednici, nebo na talířku, hrnečku, tričku či čepici. Nemnohé však zaujme zcela něco jiného – my, sobi. V tu chvíli však ještě netuší, že sobové vlastně jsme. A proto se ptají:

  • Proč na hlavě mají větve dvě? To nejsou větve, to je paroží.
  • Proč na listě se udrží? To magnetky je zadrží.
  • Proč mají tak malé oči? To aby lépe viděli.
  • Proč mají tak malé uši? To aby lépe slyšeli.
  • Proč mají tak malé zuby? To aby travičku lépe žvýkali.
  • A co jsou vlastně zač? To sobové jsou plyšoví…

Pak přijdou blíž a vezmou nás do ruky. Obdivují vlajku, kterou si stále nosíme sebou, zalíbí se jim náš hnědě zbarvený plyšový kožíšek a v tu ránu si nás zamilují. A pak zase nerozhodně koukají a rozmýšlejí. Vezmu tmavého, nebo světlého, toho s tím kratším parůžkem, nebo s tím jedním menším ouškem? Načež si jednoho z nás vyberou a s sebou do svých domovů odnesou. A tak jsem jednoho dne opustil krámek i já, Theo…

Ke článkům starším než jeden měsíc nelze přidávat komentáře.