Hledat

Psí život!?

Povídku Psí život!? inspiroval štěněcí přírůstek do rodiny, kříženec knírače a čehosi dalšího, který dostal jméno Ricky. Marci ho domů přinesla na začátku prázdnin, povídka vznikla během července, poslední úprava byla provedena 27. července 1998. Je trošku naivní a místy nedotažená, ale vyjadřuje radost, jakou Marci z nemotorného chlupáče měla. (Psí tématika se v Marciině tvorbě nejednou opakuje.)

Kapitola I. – První týdny života

Uf…! Au…! Auú…! Uf, uf…! No tak! Dělej! Už chci bejt venku! No tak! Honem! Zatlač! To je doba! Au, to bolí! Taky si mohla dávat trochu pozor! Praštil jsem se kvůli tobě do hlavy. Ale moc ti děkuju, že už si mě konečně dostala ven. Ale co to!? Já vůbec nic nevidím! Je to tu stejné jako tam uvnitř! Jen jsem celej mokrej a začíná mi bejt zima. No to je hrůza! A co je tohle? Co mi to děláš? Ty mě olizuješ, abych nebyl mokrej? To je tak krásný. Nepřestávej, ještě, ještě! Co? Že tu nejsem sám a že musíš olízat taky mí brášky a sestřičky? Už mi začíná bejt krásně teplíčko a jsem suchý, tak to je honem jdi taky olízat, ať jim není zima.

Mám hlad! Potřebuju se dostat k mlíčku. Nejde to. Nemůžu se postavit na nohy. Mám je ještě moc slabý. Ale mám hlad. Musím se dostat k mlíčku. Jde mi to pomalu, ale jde to. Už, už tam budu. Hurá! Mám mlíčko!!! A teď pít, pít, ať už nemám ten hrozitánskej hlad.

Co to tu leží vedle mě? Aha, to asi bude můj bráška nebo sestřička. Škoda, že je nemůžu vidět. Chce se mi spát. Musím si najít místo někde v teplíčku. Tady do bude dobrý. Z jedný strany leží maminka a z druhý bráška… nebo je to sestřička…?

Nech mě! Já chci ještě spát! Slyšíš? No tak mě netahej! To je hrůza! Člověk je na světě už skoro tři tejdny, vidí, na nohy se postaví a oni ho pořád ještě tahaj a nenechaj ho, aby si sám došel pro to mámino olíznutí. No to se přeci nedá vydržet! Pravda, na nohy se sice už postavím, ale chodit, to je ještě pořád trošku problém. No jo, když ono to nejde tak jak si to člověk představuje… Mí bráškové a sestřičky jsou na tom stejně. Už je vidím. A maminku taky. Je tak krásná! Mám dva brášky a dvě sestřičky. To je krásnej počet, co? Já jsem se narodil jako prostřední, maminka mi to říkala. Takže já jsem prostřední bráška.

S bráškama a sestřičkama si pořád hrajeme. Sotva jsme prokoukli a postavili se na nohy, začali jsme prozkoumávat okolí. Nejdřív jenom košík, ale jak nám přibejvaly síly, už jsme se drápali z košíku ven. Maminka nás musela hlídat, abysme jí neutekli moc daleko. Moc práce s náma neměla, protože jsme udělali dva kroky a už jsme leželi na bříšku a nemohli dál.

Strašně nás zajímaj věci kolem nás. Všechno se snažíme okousat, teda vlastně ožužlat, protože zubů ještě moc nemáme. Maminka nás pozoruje a určitě se směje tomu jak jsme nemotorní. Vždycky nám po tý krátký „vycházce“ hrozně vyhládne…

No tak! Nech toho! Dej sem ten míč, nebo tě kousnu! Vrrr…! No tak se přeci nesměj, že ještě neumím pořádně vrčet. S tebou si člověk vůbec neužije, pořád mi bereš míč. A vůbec! Jdu si hrát radši s bráškou.

Ty lidi, to jsou stejně takový divný tvorové. Jednou se nad váma div nerozplynou radostí, ale jakmile někde uděláte loužičku, je zle.

Jéé…! Hele! Koukej! No tak, bráško! Slyšíš! No tak přeci koukej! Vidíš to tam?No přeci tu kouli s ušima! A jak se na nás dívá. Co to je? Musím se jít podívat. Hm… Voní nějak divně. A jak mě pozoruje. Co to děláš? Dej tu tlapku pryč nebo mě kousneš! Au…! Mami, maminečko, podívej, ono mě to kouslo tlapkou! Co? Že mě to tlapkou kousnout nemůže, že mě to s ní škráblo? To je ale divný zvíře, umí kousat, teda škrábat tlapkou. Maminko, a co je to vlastně za zvíře? Kočka? Tak s tou se kamarádit nebudu, je zlá.

A co je tamto? Na to se musím taky podívat! Jenom doufám, že mě to taky nekousne, teda neškrábne tlapkou…

Kapitola II. – Nový domov

Pojď sem, no pojď sem přeci!“

Co? Ty mě voláš? Proč? Mám k tobě jít? Ale já k tobě přeci nemůžu jít, když je tu tolik zajímavých věcí, který ještě neznám. Nech mě, neber mě pryč! Já tě kousnu, uvidíš! Vrrr…‚ ňuf, ňuf…! A stejně tě kousnu! Já nechci jít s tebou, nechci!

Kdo to je? Tohohle člověka jsem tu ještě neviděl. Ty mě mu neseš ukázat? Ahoj! Ty jsi se na mě přišel podívat? No to jsem rád. Musím tě olízat. A kde mám brášky a sestřičky? Ty ti musím taky ukázat. A maminku. Mami, maminko, ty jsi ale smutná, proč? Říkáš, že ten člověk přišel, aby si mě vzal k sobě domů? Že se jim nejvíc líbím? A proč si mě chce vzít? Já s ním jít nechci, chci zůstat s tebou a s bráškama a se sestřičkama? Cože? Pro ně si taky přijdou? To už nebudeme nikdy spolu? Chce se mi brečet, maminko, už je nikdy neuvidím a tebe taky ne.

Já s nima nikam nepůjdu! Zůstanu tady s tebou. Teď se nekoukaj, musím se někam schovat. Nech mě, musím se schovat, abych tu s tebou moh zůstat! Co to povídáš? Že s nima mam jít a… a.. a bejt hodnej a nechat tě tu samotnou? To přeci nemůžu! Že můžu? Tak dobře, já s nima půjdu, ale bude se mi po tobě hrozně stejskat. A po brášcích a sestřičkách taky…

Tak ahoj, už musím jít, už mě berou. Mám vás všechny rád. Bude se mi po vás hrozně stejskat… Ahoj… A ty mě nezavírej do tý krabice! Já v ní bejt nechci! Já chci vidět kam mě to vezeš, slyšíš! Nedávej mě tam! Já v ní nebudu! No tak si vyhrál, ale počkej, až budu velkej, já ti ukážu…!

Kde to jsem? Co tu dělám? A kdo jsi ty? Proč na mě tak koukáš? Kde je maminka a kde bráškové a sestřičky? Aha, už si vzpomínám. Ty si můj novej pán, odvez si mě od maminky a brášků a sestřiček a já mám teď u tebe nový domov. Maminka mi říkala, abych na tebe byl hodnej, ale já se na tebe zlobím, a tak nebudu hodnej, aspoň ne teď. Je mi hrozně smutno. Stýská se mi. Nechci tu tvou hračku, ani jíst nechci, chci jít zpátky za maminkou!

To jídlo tak krásně voní! A žaludek už by chtěl taky něco jíst! Mám hlad, ale nechci, aby sis myslel, že se tak snadno vzdám. Ještě budu dělat uraženýho. Ale když to jídlo tak krásně voní! Už, už to nemůžu vydržet. Mňam, mňam… to, to je tak dobrý. Už se na tebe nezlobím, žes mě odved od maminky a brášků a sestřiček, ale pořád se mi po nich stýská. Máš radost, že jsem se najed? Já jo a můj žaludek taky. Teď mě nech ale chvilku prospat. S plným žaludkem se tak hrozně špatně běhá…

To od tebe ale nebylo hezký takhle mě probudit. Hladíš mě skoro stejně jako maminka. Ještě mě pohlaď za ouškem, tam to mám hrozytánsky rád. A ted‘ mě nech, musím si to tu všechno prohlídnout

Co to je za zvíře? To jsem ještě neviděl. Pojď si se mnou hrát. Auvajs, to bolí! Pryč, pryč, musím od tebe co nejdál. Ty, ty, ty jsi ošklivý zvíře, s tebou si hrát nebudu, jsi horší než kočka. Ty, ty slepice jedna.

Ale tamhle v rohu je něco jinýho, to si se mnou bude určitě hrát. Co tu jen tak ležíš? Pojď si se mnou hrát! Nejdeš? To nevadí, tak si budu brát já s tebou. Vrrr… ňuf, ňuf…‚ Co to dělám? Vždyť to je hadr! Obyčejný hadr! Ale co, to nevadí, ten mě neškrábe ani neklove, je prostě na hraní nejlepší. Teda když nepočítám svýho pána. Ten to se mnou umí. To potom nevím, kam dřív skočit. Už ho začínám mít docela rád. Líbí se mi u něj.

Kapitola III. – Výcvik

„Sedni! Sedni!“

Proč bych si sedal, když se mi zrovna nechce? Jenom proto, že to říkáš? Já si sednu, kdy se mi bude chtít. Nesahej mi na ten zadek a netlač mi ho dolů, já si nechci sednout! Ale, co to držíš v ruce? Krásně to voní. Je to pro mě? Jo? Tak mi to dej. Že ne!? Říkáš, že dokud si nesednu, tak nic nedostanu? Ale mě se zrovna teď nechce sedat. Ale to, co držíš v ruce tak krásně voní. Tak dobře, ať je po tvým, já si sednu, ale jenom na chvilku. Tak, a už mi to konečně dej. Mňam, to je dobrý. Děkuju. Je, ty máš ještě jedno? Honem, dej mi to? Zase si nejdřív musím sednout, abys mi to dal? Tak já si teda sednu. Máš radost, že jsem si sed? Určitě máš, jinak bys mě tak nehladil, já tě znám. Kdes vzal další? Dáš mi? Ne? A když si sednu? Tak já si budu sedat, když mi řekneš, ty mi dáš dobrůtku a pohladíš mě, tak jak to mám rád, a budeš mít radost, že tě tak poslouchám. Ale nemysli si, že tě budu poslouchat pořád, to ne. Vy lidi jste stejně takový divný, ale je s várna legrace. Skoro stejná jako byla s bráškama a se sestřičkarna. Ještě se mi po nich stejská. A po mamince taky.

Už si pro mě taky vymyslel jméno. Říkáš mi… Jak vlastně? Tak nějak divně mi to znělo. Aha, sedni! Ne, to není ono. Když řekneš sedni, tak já si dřepnu na zadek a ty mě pohladíš. Tak lehni! Ne, to taky není ono, to se zase musím natáhnout jak dlouhej tak širokej a ty mě zase pohladíš. Pojď sem to není, zůstaň taky ne… Sláva, už to mám, říkáš mi Ricky. Jo, Ricky, to je ono. Takže já jsem Ricky, prostřední bráška.

Dal jsi mi taky krásnou boudu a obojek. Na něm je taková divná věc, která se krásně třpytí. Říkals, že to je známka a že na ní je moje jméno a adresa. To prej kdybych se ti někdy ztratil… Ale já se ti neztratím, na to si dám pozor!

Neodcházej! Kam jdeš! Vrať se! To se nedělá odcházet uprostřed hry! Mám na tebe vztek! Ještě že tu je ten hadr, aspoň si ho na něm vybiju. Roztrhám ho a pokoušu! Ty jsi šel pro vodítko! A kam půjdeme? Proběhnout se? Už se hrozně těším. že jdeme na cvičiště? Ale to mi nevadí, tam se taky můžu proběhnout

Kapitola IV. – Sám doma

Už zase jdeš pryč beze mě. Ale já vím, že se za chvilku vrátíš. Už pár dní to tak děláš. Ale co, že se dneska nevracíš? Snad mě tu nechceš nechat celej den samotnýho! Vrať se! Slyšíš! No tak se přeci vrať!

Zlobím se na tebe a… a je mi tu bez tebe smutno. A ze vzteku tě ani nepřivítám. To abys mě příště nenechával celej den doma samotnýho. A všechno ti tu rozházím! A boty ti schovám!

„Ricky, pojď sem, páníček se vrátil!“

Ne, nejdu tě přivítat, ale mám takovou radost, že už si tu! Nemůžu to vydržet a musím tě jít přivítat. Už běžím! Ahoj, jsem tak rád, že už jsi zpátky! Půjdeme se proběhnout? Jo? To je dobře, bylo mi tu bez tebe celej den smutno. A… a omlouvám se ti za ty rozházený věci, ale zlobil jsem se na tebe, protože si mě tu nechal samotnýho.

Ty už zase odcházíš? Už skoro tejden mě necháváš doma samotnýho. Kdo to tu má sám vydržet? Už skoro tejden ti rozhazuju boty a okousávam všechno, co jde a tobě pořád nedochází, že tu nechci být sám!? Ale, na druhou stranu to není zas tak špatný, bejt doma sám. Můžu si dělat co chci, spát můžu kdy chci, nikdo mě nehlídá a ty máš vždycky takovou radost, když se vracíš a já tě vítám! A já mám taky radost. Dneska nikam nejdeš? Budeš se mnou doma? Jo? Hurá, hurá! Já ti mám

takovou radost! Musím tě honem olízat! Je, hele, ty jsi spadnul, budeme si hrát! Co si to před chvílí říkal? Že budeš zejtra ještě doma a pak zase pět dní budeš chodit pryč? Ale mě už to moc nevadí, už si začínám zvykat a vím, že to tak musí bejt… Povídal mi to sousedovic Míša.

Kapitola V. – Velká rodina

Proč stavíš novou boudu? Já novou nepotřebuju, ta stará je pohodlná! Že není pro mě? Tak pro koho teda? Pro Sáru? Pro jakou Sáru? Ty se budeš ženit a tvoje žena bude bydlet s tebou, s náma, a protože má Sáru, která bude bydlet taky s náma, se mnou, tak jí musíš postavit novou boudu. Počkej… Je to ta Sára, co s ní chodíme na procházky? Jo? A to si bereš tu její paní? Ta je ale krásná… myslím Sára. No, ale ta její paní je taky moc krásná. Musíš tu boudu udělat pěknou…

Ahoj Sáro. Pojď se podívat na svou boudu. Můj pán ti jí udělal. Teď je to vlastně i tvůj pán… a tvoje paní je i moje paní… Líbí se ti? To jsem rád. Musím svýho pána pochválit. Určitě se ti tu bude líbit, můj pán je moc hodnej.

Sáro, co ti je? Narodila se ti děťátka? Opravdu? To proto si byla poslední dobou pořád zalezlá v boudě. Musím to jít honem říct pánovi! Máme děťátka, slyšíš? Ty máš taky děťátko se svou ženou? Včera se jí narodilo? To jsem teď dvojnásob štastný!

Sáro, Sáro, podívej, jak jsou roztomilí! Možná nám je taky vezmou, jako vzali od maminky mě a tebe, ale určitě si je vezmou tak hodní páni, jako jsou ti naši. A vyrostou z nich krásní a hodní pejsci… Musím jít rozhlásit, že jsme teď velká rodina. Ať to ví celý svět! Haf, haf, haf…

Ke článkům starším než jeden měsíc nelze přidávat komentáře.