Hledat

Pocity obrazu, který visí

Pocity obrazu jsou z 20. listopadu 1998. A vlastně ani o obraze nejsou, spíše o takovém lepším – ale nespokojeném – školním obrázku, který někdo pověsil na nástěnku, a o tom, co to způsobilo.Při čtení jsem si říkal, zda ji vůbec zveřejním, ale tak, pro zajímavost ji tu máte…

„Dávej pozor! Neopírej se o mě! Slyšíš! Au…! Co to? Tys mě natrh! Člověče, to nemůžeš dávat trochu pozor? Jak to teď vypadám?! Co si teď lidi o mně pomyslí?! Takhle natrženýho mě přeci do žádný galerie nepustí!“ A já chci do galerie…

Chci být zarámován v překrásně zdobeném zlatém rámu. Chci viset na skobě, která bude pyšná na to, že mě na ni dali. Chci být mezi obrazy známých umělců, které budou lidé přehlížet, protože já, jen já jsem ten nej…

Představuji si to: Lidé se u mě zastavují, dlouze se na mě dívají, přemýšlí nad tím, co znamenám. Ostatní obrazy pukají závistí a snaží se na sebe upozornit – padají ze svých skob, věší se nakřivo. Stejně jim to nepomáhá. Okouzlení lidé se zastavují a dívají jen a jen na mne a na ostatní zapomínají…

Au…! Co to bylo! Kdo to zase byl? Nikdo si mě tu neváží. Ani ty lidi, co mě sem pověsili. Nedali mi žádný zlatý rám, žádnou skobu… Pověsili, teda spíš přilepili, mě jen tak, na prachobyčejnou nástěnku, mezi prachobyčejné obray, které nepukají závistí nad mojí slávou, ale smějou se mi za to, že sem natrženej…

„Vy ste snad spokojený s tím, že visíte jen ve škole, že jste přilepený izolepou nebo připíchnutý špendlíkem? Vy nechcete do žádný galerie?“

„Ne, my nechceme, my jsme spokojený s tím, co máme,“ sborové odpovídají ostatní obrazy.

Jak můžoubejt spokojený s tím, že visí jen tak, bez rámu? To se nebojí, že je roztrhnou? Co se to děje? Au, to bolí! Nech mě! Proč mě sundaváš. Dávej pozor, dyť mi seškrabeš barvu. Nesundavej mě! Ja tu chci přeci ještě viset, mně se tu líbí, já nechci pryč…

Ostatní obrazy si oddychly. Už nemusely poslouchat ty věčně nespokojené řeči a mohly si v klidu vychutnat pohledy několika studentů, kteří si je se zájmem prohlížely. A že je občas někdo natrhl? To jim nevadilo, byly rády, že visí, i když jen na školní nástěnce. Těšily se z těch několika zaujatých pohledů…

A nespokojený obraz? Ten leží v tom nejtemnějším koutě na půdě. Je celý zaprášený, je sám, zapomenutý. Má alespoň dost času přemýšlet nad tím, že je sice dobré mít velké sny a jít za nimi, ale ještě lepší je vážit si toho, co máme…

Ke článkům starším než jeden měsíc nelze přidávat komentáře.