Hledat

Výkřik do tmy

Po radostném psím skotačení zas něco mírně depresivního. Inspirace? Depresivnější povídka jedné spolužačky. Napsáno 24. března 1999.

Byl to jen výkřik do tmy, světlo na konci temné chodby, bylo to stéblo, kterého se tonoucí chytá, byl to paprsek naděje… Říká se, že naděje umírá poslední. U mě již zemřela, a ne jako poslední. Nemám co ztratit, nemám v co doufat, nemám naději…

Ještě před rokem to bylo jiné – byl jsem plný radosti ze života, měl jsem proč žít… Užíval jsem si, jak jen to šlo – až do té osudné havárie. Naboural do mě nějaký šílenec. Na místě zemřel, já neměl to štěstí a přežil. Ale proč? Bylo by lepší, kdybych zemřel už tehdy… Utrpěl jsem těžký úraz hlavy a při vyšetřeních, která jsem musel podstoupit mi lékaři našli nádor. Byl velký jako hrášek, avšak – neoperovatelný! Roste. Pomalu, ale jistě ovládá mé tělo i mou mysl. Již nějakou dobu jsem odkázán na invalidní vozík.

Asi před měsícem lékaři přišli s tím, že by se snad dal operovat. Prý nějakou novou metodou… (Potřebovali pokusného králíka.) Říkali, že pokud bude operace úspěšná, budu moci žít zase normální život. Možnost, že se nepovede, si nepřipouštěli. Souhlasil jsem. Co jsem také mohl ztratit? Byl to přece paprsek naděje, stéblo, kterého se tonoucí chytá, světlo na konci temné chodby… Byl to jen výkřik do tmy…

Ke článkům starším než jeden měsíc nelze přidávat komentáře.