Hledat

Had

Tato povídka vznikla na motivy písně Jiřího Voskovce a Jana Wericha Klobouk ve křoví. Marci ji napsala 23. listopadu 1999. Doufám, že mohu prozradit, že to není jediný text inspirovaný písní. I tato povídka je možná jednou z těch, které získaly ocenění v literární soutěži.

Vítr vane pouští,
po písku žene klobouk,
zahnal ho do houští,
starý a černý klobouk.

Kdepak je ta hlava,
která klobouk nosila?
Byla černá či plavá?
Komu asi patřila?

Kdo to v poušti zmizel?
Odkud šel a kam?
Jakou to měl svízel,
že byl v poušti sám?

Poušť – krásná, nebezpečná, tajemná, nekonečná… Každý den mění svoji tvář. Kam oko dohlídně, všude je samý písek. V místech, kde dříve bujel život, zbyla jen pustina. Vánek, který bylo sotva cítit, srážel, otáčel a přemisťoval zrnka písku, pohrával si se zvadlámi lístky několika keřů, které se tu ocitly snad jen náhodou. Jaká tajemná síla jim dovolila vyrůst a přežít? V jejich stínu ležel pouštní had. Pozoroval okolí. Čekal na kořist. Jeho pozornost však nepoutala možná kořist, ale člověk, který se k němu blížil. Se zájmem si ho prohlížel a vyčkával.

Člověk – byl to muž – měl na sobě hadry, které kdysi mohly být považovány za šaty, na hlavě černý klobouk. Vypadal velice zesláble a unaveně. Za ním šel stejně zesláblý kůň. Vypadalo to, že jdou po poušti již několik dní. Muž padal a zase se zvedal. Kůň se sotva držel na nohou.

Hlad a horko je sužuje stejně jako mě, pomyslel si had. Co tu dělají bez vody a bez jídla? Jak dlouho si myslí, že přežijou?

„Keře! Podívej, kamaráde, keře! Stín! Voda!“ vykřikl muž směrem ke koni a z posledních sil se rozběhl k hadovu úkrytu. Ten se připravil k útoku. Muž si ho však ani nevšiml a svalil se do stínu nedaleko od něj. Zhluboka oddechoval. Když se trochu vzpamatoval, začal odrabávat písek u keře. Doufal, že najde vodu. Každý kousek jeho těla si ji žádal. Nenašel nic. Jen písek. Rozbrečel se.

Kůň okusoval z keřů zvadlé lístky. Vánek přestal foukat, slunce pálilo. Muž se rozhlížel kolem. Nic. Jen písek a zase písek. A pak si všiml hada. Ten již neočekával žádné nebezpečí, a proto byl velmi překvapen, když se najednou ocitl ve vzduchu. Zmítal sebou, syčel, otvíral tlamu, kousl. Nedostal se však z ocelového sevření toho člověka, který vypadal tak zesláble.

Promiň, ale neměl jsem na vybranou,“ omlouval se muž, když ho rozřezával. Písek se zbarvil krví mrtvého hada.

Jen zaváté stopy.
Starý klobouk ve křoví.
Nikdo nic nepochopí.
Nikdo se nic nedoví.

Text písně: Jiří Voskovec, Jan Werich – Klobouk ve křoví

Ke článkům starším než jeden měsíc nelze přidávat komentáře.