Hledat

Housle v řece

Další povídka inspirovaná písní. Ale tentokrát byla píseň jen popudem jak zpracovat námět, který měla Marci v hlavě od té doby, co šla z hudebky a před ní šel klučina s houslemi. Museli jít přes most, nu, spíše lávku, aby se dostali na druhou stranu řeky. A tehdy Marci napadlo, co by se stalo, kdyby se najednou v řece objevili housle… Co se stalo, to sepsala 1. března 2000.

Letí vrána, letí, letí…

Jak je to krrásné, lítat si jen tak v oblacích, daleko od všecho. Prrostě lítat si jako pták, myslí si. Jednou vyletí vysoko, pak se spustí střemhlav dolů a zvolna stoupá. Pokouší se plachtit, ale moc jí to nejde. Závidí orlovi. Chtěla by plachtit jako on. Pozoruje okolí. Cítí se unavená, a proto hledá místo, kde by si na chvíli odpočinula.

Tamhle, u řeky, je pěkné místečko, prolétlo jí hlavou a už je tam. Ta řeka dnes tak krrásně zní… ale, co to tu plave? Takové divné dřevo jsem ještě neviděla… Udiveně pozoruje housle plovoucí v řece. Pokouší se je vytáhnout a přitom si říká:“ Kdybych měla drrápy jako orrel, krrá, tak bych tu věc už dávno vytáhla, krrá!“

Podařílo se. Jsou venku. Vrána obchází housle a neví, co s nimi. Co to tu je za divné prrovázky? probouzí se její zvědavost. Zobákem o jeden zavadí. Uskakuje. Co to bylo? Takový divný zvuk… Dotkne se ještě jedné sruny a pak vztekle shazuje housle zpět do vody.

Řeka si dál pohrává s houslemi. Rozeznívá jejich struny, stejně tak jako mistr. Tajemně, klidně, vesele, smutně, táhle a tesklivě a pak zase ostře a výrazně. Jako by k sobě odjakživa patřily. Snad proto tak krásně zní…

A vrána? Ta si lítá někde v oblacích a závidí orlům jejich křídla.

Ke článkům starším než jeden měsíc nelze přidávat komentáře.