Hledat

Knížky pro svůj život nepotřebuji

Tento text trošku vybočuje z dosavadní linie, protože vznikl jako domácí slohové cvičení do školy. Marci si nepamatuje, zda byla vůbec nějak oznámkovaná, ale to není důležité. Pokusila se tu – podobně jako v Malém cestovateli – hrát si s příběhy v knihách zaznamenanými. Hrála si 13. září 2000.

Kniha je snad jedna z nejhorších věcí, která mě mohla potkat. Ta spousta hustě popsaných, nic neříkajících stránek, ta snůška nesmyslů a blábolů snažících se znepříjemnit mi život a uvést mě v myslné domění, že jde létat na koštěti, že existuje pes baskervillský, že Jules Verne nalezl cestu do středu země, že v Cantervillu žije strašidlo a Dorian Gray nestárne, protože za něj stárne obraz. Snaží se mě balamutit tím, že jde válčit s mloky, vlastnit pojízdný byt či žít s psím srdcem, že se lze jen tak, z ničeho nic, proměnit v brouka. Přesvědčuje mě o tom, že Leonardo da Vinci byl vyhnanec ze šestadvacátého století a celý život se pokoušel sestrojit chronotyp (létací stroj). Jinde jsem zase četla, že Ferda cvičí marveniště a dokonce napsal Knížku Ferdy mravence. Dovídám se, že brouk Pytlík všechno viděl a všechno znal, a napadá mě – jak to, že neznal mě…?

Knihy mě nudí a unavují, až se sama sobě divím, jak jen nad těmi nemožnými příběhy můžu prosedět celé dlouhé minuty, někdy dokonce hodiny? Proč se jimi okrádám o čas, co v nic hledám? Proč je čtu?

Protože je pro mne kniha nenahraditelná – mohu ji kdykoliv otevřít, nebo zavřít, mohu ji mít všude s sebou, protože je mým přítelem… (A pak že knížky pro svůj život nepotřebuji…)

Ke článkům starším než jeden měsíc nelze přidávat komentáře.