Hledat

Úplněk

V Úplňku z 24. listopadu 2000 se Marci opět vrátila k tajmenu a napětí. Navíc si vyzkoušela vyprávění v druhé osobě a snažila se nenapsat ani jedno souvětí. Navíc je to poslední datovaná povídka, kterou zde zveřejňuji.

Pomalu otevířáš dveře držící na zrezivělých pantech jen silou vůle. Vrzají. Vstupuješ do místnosti. Průvan vzniklý tvým příchodem ti zhasl svíčku. Vítr se v tu chvíli mocně opřel do okna. Ztrouchnivělý rám nápor nevydržel. Sklo se s řinkotem řítí k zemi. Otevřeným oknem bez záclon sem dopadá slabé měsíční světlo. Stačí pouze na zviditelnění několika předmětů ležících na parapetu a rohu skříně. Má vylomené dveře. Nic v ní není. Je vyschlá, prohnutá a rozpraskaná. Kdysi měla barvu přírodního dřeva. Ještě teď jsou rozeznat některé ornamenty mizící pod nánosy prachu a špíny.

Tvé oči si pomalu zvykají na tmu. Rozeznáváš další předměty nacházející se v místnosti. Téměř uprostřed leží povalená židle. Jiná tu není. Už dávno ztratila svůj lesk a krásu. Je rozvrzaná. naproti skříni rozeznáváš obrysy postele. Pokrývka samá díra. Polštář je nahrazen starým kabátem. Z matrace čouhají péra. Čelo se dá pouze tušit. Měsíční světlo nestačí na jeho osvětlení. Tvůj orlí zrak již zvyklý na tmu ji nemůže proniknout. Umyvadlo v rohu hned u dveří tma milosrdně kryje. Alespoň nevidíš jeho zašlost a ušmudlanost. Chceš si umýt ruce. Voda neteče. Kohoutek je ulepený. Ze zrcadla zbyly pouze střepy. Stůl stojí u paty postele. Leží na něm spousta prachu, zmuchlaných papírů, pero a nůž.

Na zemi se povaluje spousta věcí – od papírků přes oblečení až po všelijaké šroubky, matičky, strojky, prázdné lahve a zbytky jídla. Na něm si v klidu pochutnávají krysy. Na rozpraskaných, našedlých, plesnivých a flekatých stěnách bez jediného obrazu tvoří své umělecká díla, své obrazy, mlčenliví, ale pracovití obyvatelé této místnosti – pavouci a brouci. V rohu u okna si své sídlo zřídil pavouk křižák. V tuto chvíli pečlivě omotává mouchu. Odpoledne sedla do jeho sítě.

Slyšíš jen svůj vlastní dech, pískot a pobíhání krys, škrábání a skučení větru. Teprve po chvíli si uvědomuješ nejen přítomnost svou, krys, pavouků a všelijaké jiné havěti. Slyšíš dech někoho druhého. Je tu s tebou ještě někdo. Nikoho nevidíš. Pokoušíš se rozsvítit svíčku. Nedaří se ti to.

Napínáš zrak. Nemůžeš proniknout tmou. Dostáváš strach. Jdeš pomalu k oknu. Pořád se snažíš zapálit svíčku. O něco zakopáváš. Padáš. Ztratil jsi svíčku. Šmátráš kolem sebe. Sáhls do něčeho lepkavého. Máš ji. Rozsvítils ji. Rozhlížíš se kolem sebe. Nic. Nikdo. Přesto cítíš jeho přítomnost.

Začíná pršet. Kapky deště dopadají na parapet. Uklidňují tě. Svíčka opět zhasla. Došly ti sirky. Stojíš ve tmě uprostřed pokoje. Zády ke dveřím. Stojíš a čekáš. Krysy najednou zmizely. Pavouci zalezli do nejtemnějších koutů. Cítíš na svém zápěstí ledový dotek. Slyšíš čísi dech. Po čele ti stéká studený pot. Třeseš se zimou. Vítr si pohrává s tvými vlasy. Dýchá ti do ucha. Objímá tvé ruce i tvé tělo. Přistupuješ k oknu. Zavířáš ho. Pomalu odcházíš…

Ke článkům starším než jeden měsíc nelze přidávat komentáře.