Hledat

Setkání

Povídkou Setkání končí naše setkávání se s Marciinou gymnaziální prozaickou tvorbou. Příběh je nedatovaný a Marci si nebyla s to vzpomenout, kdy asi mohl být napsán. Jedno je ale jisté – bylo to mezi dubnem 1999, kdy vznikla první školní povídka mimo školu, a listopadem 2000, kdy máme poslední datovaný příběh. Od té doby se Marci povídkové tvorbě nevěnovala. A zda se k ní vrátí? To ukáže až čas…

„Tak co, půjdeš?“

„Ne, nemůžu, promiň.“

„Nic se nestalo.“ Zklamaně odcházel.

Kráčel setmělou ulicí. Nikde nebylo ani živáčka. Šel sám a přemýšlel. Nad vším a nad ničím. Rád a často se takhle procházel. Málokdy se stalo, že by někoho potkal. A když už někdy někoho potkal, nevšímal si ho. Proč taky. Večerní ticho rušily jen jeho kroky. Lampa osvětlující uličku, kterou právě šel, tvořila strašidelné stíny. Najednou vzduch prořízl ostrý hvizd. Zastavil se a naslouchal. Slyšel jen svůj dech. Myslel si, že se mu to jen zdálo, přesto v něm začal klíčit strach. Došel až na konec ulice a zastavil se. Najednou se opět ozval hvizd – tentokrát těsně za ním. S leknutím se otočil. Za ním stál malý rozcuchaný kluk, v ruce držel píšťalku a smál se.

„Lek se, lek se!“ Oči mu radostí zářily.

„Kde ses tu vzal?“

„Sledoval sem tě.“

„To ty si pískal, když sem byl pod lampou?“

„Hmm…“

„Co dělá takový malý kluk jako ty takhle pozdě sám venku?“

„Nejsem malý, sem největší ze třídy. A nejsem sám. Sem tu s tebou.“

„Promiň. Nevěděl sem to. Jak se menuješ?“

„A jak ty?“

„Marek.“

„Já sem Petr.“

„Ahoj, Petře.“

„Kde bydlíš?“

„Tady kousek,“ řekl a ukázal za roh.

„Tak to sme skoro sousedi. My sme se včera přistěhovali, víš. Nikoho tu neznam.“

„Ale znáš.“

„Koho?“

„Mě.“

„No, jo, máš pravdu. Už musím jít. Ahoj, Marku.“ Petr ocházel a vesele si pískal.

„Ahoj, Petře.“ Díval se za ním, dokud ho nepohltila tma…

Ke článkům starším než jeden měsíc nelze přidávat komentáře.