Hledat

Karlovy Vary filmové

Pravidelně na začátku prázdnin se (bez ohledu na počasí) sjedou (nejen) milovníci filmu do Karlových Varů na filmový festival, aby si užili až deset dní nabitých dobrými, (pod i nad) průměrnými, skvělými, rychlými, pomalými, zdlouhavými, dobrodružnými, dokumentárními, veselými, smutnými, krátkými, hranými,  (…) filmy.

Na letošní 44. ročník Marci po dvou letech opět zavítala, tentokrát však ne již jako brigádník-pokladník, ale jako divák-batůžkář (samozřejmě společně s Davidem). Po příjezdu do Varů vyzvedli vyhrané festival pasy a užili si deště při stavění stanu ve stanovém městečku.

A druhý den sluníčko svítilo až pálilo, lidí bylo všude plno až moc, fronty se zdály být dlouhé až nekonečné. A celodenní čekání na to, jestli se dostanou do sálu na film (lístky nebyly), nesmírně únavné. Ukázalo se, že obvyklé strategie nefungují, a tak bylo třeba čekat na film dobré dvě hodiny před jeho začátkem.

A po všem to čekání se nakonec dostali na 1 + 3 filmy (na ty tři měli lístek).

Prvním (a jediným nedělním) filmem byl Sedmý kruh (A hetedik kör), který režíroval maďarský režisér Árpád Sopsits. Film to nebyl špatný, ale bylo tam pár nedovysvětlených věcí (jaký vztah měl kněz k Sebestyénovi aj.), které jeho kvalitu poněkud snižují. Jinak to byla zajímavá sonda do duší dospívajících dětí a do toho, co jsou pod vlivem svého vrstevníka schopni udělat.

Druhý film s názvem Goodbye Solo vyprávěl příběh taxikáře, který se začne zajímat o osud sedmdesátiletého muže, který si ho najal s tím, že ho dva týdny odveze na horu Blowing Rock. První půlka filmu byla poměrně zajímavá, avšak s přibývajícími minutami začal být film delší a nudnější, protože se opakovaly podobné situace a nezdálo se, že by se nějak dál vyjíjel, jen pomalu spěl k očekávanému konci. Film režíroval Ramin Bahrani a vznikl v USA.

Třetím filmovým zážitkem byl thaj-wanský pohled  Tam, kde jsme ještě nikdy nebyli (Dai wo qu yuan fang) režiséra Fu Tien-Yu. Barevný pohled na svět očima barvoslepé dívky, která je pozorovatelkou dění kolem sebe, a která se nakonec upne k příběhu, který slyšela od svého bratrance. K příběhu o ostrově, kde žijí jen barvoslepí. Zajímavý film, který však v poslední třetině poněkud ustrnul v tempu a ve vyprávění a který ve své poslední čtvrtině působil dojmem, že už už skončí.

Čtvrtý, argentinský film, režíroval Sergio Martín Mazza a podle názvu Kohoutí zápasy (Gallero) se dál být nejakčnější. Příběh dvou osamělých lidí, kteří se náhodou potkali a našli v sobě zalíbení byl však vyprávěn v tempu nesmírně pomalém. Ale i přesto stál za zhlédnutí, protože svým způsobem ukázal (byť to nebyl dokument) život lidí v nehostinné krajině argentinského venkova.

Po posledním filmu se sluníčko rozhodlo Marci a Davidovi zpříjemnit úprk na vlak (autobusy byly nesehnatelné), kterým zakončili pobyt ve Varech filmových.

Ke článkům starším než jeden měsíc nelze přidávat komentáře.